Cesta nováčka je náročná. Tento článek čerpá z mých zkušeností a a předchází návodu jak zacházet se sedmi stresory začínajícího terapeuta. K začátkům stres bezpochyby patří. Návod vám ukáže co s tím 🙂 Čti také Sedm stresorů začínajícího terapeuta
Proč je začínající terapeut ve větším stresu než začínající učitel, právník, hasič, …? Je to o nejednoznačnosti odborné práce. Začínající terapeut jede na akutní výkon, pociťuje strach ze selhání, úzkost, má porézní nebo naopak příliš tuhé hranice v pocitech. Navíc se často považuje za neodborníka („Mám sice titul, ale žádné zkušenosti“) a klade na sebe obrovské nároky. „Co když klientovi naše sezení nic nedá? A ještě hůř: Co když to pozná a už nebude chtít přijít?“ Může se to stát.
A je to v pořádku. Psychoterapeutický trh s vaší neodborností počítá a umí s ní velmi dobře pracovat. Už jen to, že do terapie jdete s respektem ke klientovi a strachem, vás automaticky řadí do kategorie pokorných terapeutů, máte předpoklady na to stát se dobrým odborníkem a zachránit řadu lidských životů. Za těch pár odpadnuvších klientů to přeci jen stojí!
Strach před prvním sezením?
Máte už pár svých prvních klientů nebo vás první sezení teprve čeká? Pak asi u sebe znáte potřebu být dostatečně připraven, abyste naplnili očekávání svého klienta, i když ho ještě třeba neznáte. Aby mu sezení něco dalo. Abyste ho už někam posunuli. Navázali se na sebe. Bojíte se, že nebudete dost dobrý v interakci během sezení. Že nemáte teoretický rámec a dostatečně koncepčně organizované zkušenosti.
Klient je vaším největším učitelem
Mějte rádi svého klienta. Zejména pokud se na druhé sezení s ním netěšíte. Takový klient vás totiž nejvíce naučí.
Vzpomínám si na své první sezení s depresivní klientkou, paní L. Prvních 50 minut mě vyšťavilo, připadala jsem si jako neschopný terapeut a z dalšího sezení jsem měla obavy. Do dalšího týdne jsem studovala texty od Yaloma, Kratochvíla, Praška (…) a hledala záchranný kruh, který mě během sezení s paní L. udrží ve větší sebejistotě. Vedle toho jsem předvídala, že další setkání bude probíhat stejně jako první. A také probíhalo. Došlo mi, že oslepena pocitem vlastní neschopnosti jsem nebyla schopna vidět skutečné potřeby své klientky. Místo toho jsem jela na výkon a směřovala ji k metodám, které jí přece zaručeně pomohou! Hlavně aby nezjistila, že v tom plavu. Bylo to pro mě náročné a měla jsem pocit, že terapie nefunguje. Nicméně paní L. ke mně chodila dál. Týden co týden a já tehdy nerozuměla, proč má stále zájem o nové termíny. Přece jí naše terapie nemůžou nic dávat? Ale dávaly. Paní L. viděla, že mi na ní záleží a nenechám ji v tom samotnou. To bylo pro ni něco zcela nového. Doposud nezažila, že by někoho její potřeby a emoce zajímaly. Postupně jsem se tedy vykašlala na metody a psychoedukaci a postavila naši terapii na vzájemném vztahu. Stalo se, že jsem se během sezení dokázala uvolnit a potkáváme se dodnes. Paní L. mi dala cennou zkušenost, díky které můžu pomáhat dalšímu typu lidí.
Supervizor je váš starší spolužák
Supervize je nezbytnou součástí terapeutické praxe. Pokud řešíte peníze, rozumím vám. Individuální supervize se dnes cenově pohybují v rozmezí 700 – 2000 Kč za 50 minut. A navíc pokud začínáte, potřebujete supervizi častěji. A pokud ještě nemáte vybudovanou soukromou praxi se stálou klientelou nebo nemáte příjem jinde, pravděpodobně řešíte nedostatek financí. Je to začarovaný kruh.
Poradím vám skupinové supervize. Trvají zpravidla několik hodin a celková částka se rozpočítá mezi všechny frekventanty. Výhodou skupinové supervize je, že se vám rychle načítají potřebné hodiny k získání certifikátu na psychoterapeutické vzdělání, zároveň ušetříte peníze na jiné kurzy nebo podpůrnou literaturu.
Supervizor by vás neměl hodnotit. Platíte si někoho, kdo vás má navést na řešení problému a měl by vás také ve vaší nejistotě dostatečně opečovat. Supervizor by vás měl posílit a vést, abyste si v terapii věřili a dělali ji správně.
