Benjamin Franklin trefně prohlásil, že návštěvy stejně jako ryby, začnou zapáchat po třech dnech. Zejména v souvislosti s ubytováním ukrajinských uprchlíků se můžete s podobným tématem potýkat i vy.
Před pár lety jsem zažila nepříjemnou zkušenost, která mě donutila zamyslet se nad mírou mé pohostinnosti. Zamýšlela jsem se, co se to stalo a jak se příště takové situaci vyvarovat. Naštěstí můj psychologický arzenál obsahuje nástroje z psychologické subdisciplíny environmentální psychologie, kde najdeme i studie o lidské teritorialitě, které vysvětlují některé potíže s hosty.
Jádrem věci je, že hosté si dočasně zřídí svůj osobní prostor na primárním území (domov) někoho jiného. Na rozdíl od tzv. sekundárních teritorií (jako jsou pracoviště) a veřejných teritorií (jako jsou obchody) jsou naše domovy typicky opatrované osobní teritorium, kde máme vysoký stupeň osobní kontroly po delší časové období. To v kombinaci s předvídatelnými rutinami, normami a rolemi snižuje stres a činí naše domovy bezpečnými, regeneračními prostředími vyžadujícími jen málo adaptivní energie.
Hosté v domácnosti jsou tedy stresujícím faktorem, protože narušují naše rutiny a mohou si tak uzurpovat velkou míru kontroly, kterou si běžně na tomto osobním území zajišťujeme pro sebe. Pokud jejich rutiny narušují naše nebo pokud jejich přítomnost omezuje naše běžné používání domácích prostor, je pravděpodobný nárůst stresu. Možná měl Ben Franklin pravdu: pár dní můžeme tolerovat, ale stres narůstá, jak návštěvy neodcházejí. Zejména hostitelé náchylní k úzkosti mohou narušením své rutiny a ztrátou kontroly nad osobním prostorem výrazně stresováni.
Primární území se také liší od ostatních území tím, že pro jejich obyvatele je důležitý i pocit vlastnictví (tj. „Toto je můj domov a moje věci“). Když hosté napadnou naše území tím, že se příliš volně potulují po našem domě nebo se dotýkají našich osobních věcí, kontaminují ho tím, že po sobě nechávají věci nebo po sobě neuklízejí, vytvářejí nedostatek zdrojů tím, že sbírají naše jídlo nebo spotřebovávají teplou vodu, přirozeně to prožíváme jako územní invazi a reagujeme defenzivně .
Do určité míry jsou tyto obranné reakce instinktivní, zvláště pokud host není považován za člena našeho „kmene“ s legitimním nárokem sdílet naše primární území. Jsme ochotnější sdílet osobní území a zdroje se členy naší skupiny, u cizích je to pro nás komfortní jen po omezenou dobu.
Samozřejmě nejsme divoká, ale spíše společenská zvířata. Společenské normy, vyžadující zdvořilost a pohostinnost, obvykle převažují nad zjevnými teritoriálně obrannými akcemi (např. „HNED musíte opustit mé území, jinak vám můžu ublížit“). Místo toho hostitelé obvykle sdělují pocity invaze prostřednictvím sociálního stažení a vznětlivostí.
Primární teritorium je navíc nejsoukromější ze všech typů území. Můžeme totiž kontrolovat přístup ostatních k nám, což snižuje stres a podporuje pocit bezpečí. Většina z nás potřebuje prostor doma o samotě nebo s několika důvěryhodnými lidmi. Má tu funkci dobití baterek na nároky vnějšího světa. V každé kultuře se míra izolace a solitairství může lišit. Například introverti (jako já), mají vyšší nároky na své soukromí. Navíc jako psychoterapeut přicházím denně do mentálně intimního styku s několika lidmi v práci, k tomu musím pečovat o vztahy z osobního života. Má návštěva před lety zvýšila svůj rybí kvocient tím, že se příliš vkládala do soukromých rozhovorů, vnikala do mých soukromých prostor a byla tak nějak všudypřítomná. Altmanova teorie regulace soukromí říká, že hosté v domácnosti jsou stresující do té míry, dokud vytvářejí nesoulad mezi skutečnou a požadovanou úrovní soukromí hostitelů.
Samozřejmě to není celé jen o teritorialitě. Zvýšená domácí práce a péče o hosty také může zapáchat a být zatěžující. Spíše se to týká žen v tradičně genderových domácnostech, které nesou hlavní tíhu vaření a úklidu.
Morálka tohoto příběhu: pokud chcete zůstat vítaným hostem, pravděpodobně se vyplatí respektovat domov vašeho hostitele jako primární teritorium a svou návštěvu zkrátit na nezbytně dlouhou dobu.
Zdroje:
- Altman, I. (1975). The Environment and Social behavior. Monterey, CA: Brooks/Cole.
- Vinsel, A., Brown, B.B., Altman, I., & Foss, C. (1980). Privacy regulation, territorial displays, and effectiveness of individual functioning. Journal of Personality and Social Psychology, 39, 1104–1115.
