Každý uvažujeme a přemýšlíme skrze individuální styl, který si od dětství trénujeme a upevňujeme. Myšlenky jsou do značné míry závislé na přesvědčeních o sobě, druhých lidech a o životě jako takovém, které nosíme v sobě.
Představme si situace, kdy se 35letému cestujícímu v letadle rozbuší srdce a jeho přesvědčení odpovídá schématu, že každý menší tělesný příznak může znamenat závažné onemocnění. K tomu připojme logické chyby v uvažování (např. katastrofizace, přehánění) a náhle je náš cestující neoblomně přesvědčen, že právě prožívá infarkt a pravděpodobně zemře.
Každý máme naučený, zautomatizovaný tok myšlenek, asociací a představ, skrze které chápeme sami sebe, druhé lidi i svět kolem. A tento tok myšlenek vyvolává emoce. V případě našeho cestujícího falešný strach, tedy úzkost.
Silnější emoce vyvolávají i tělesnou odezvu, kterou mozek často vnímá jako potvrzení svých falešných obav. Přesvědčení a myšlenka o infarktu vyvolá konkrétně zrychlení tepu, zvýšení krevního tlaku a hyperventilace, sucho v ústech aj.. Tento tělesný projev vyhodnotí naše mysl jako potvrzení našich nevědomých přesvědčení, že v této chvíli skutečně mohu mít infarkt.
